eS

Tak jsem se probudila z divokých snů, protáhla se a s úsměvem se ptám sama sebe, jestli to, jak se cítím je opravdu těch dvacet. Stejně je to zázrak, že už dvacet let 24 hodin denně moje srdce pumpuje krev sem a tam, že dvacet let v kuse dýchám, a to i v noci. Můj život je zázrak.

Dvacet. Dle častých narážek mé sestřičky vypadám na sedmnáct. Mně se to nezdá, ale budiž. Je ostatně asi jedno, jak vypadám. A asi je i jedno, na kolik se cítím – nehledě na to, že je to jednou pětadvacet a jednou patnáct let.

Důležitější mi přijde třeba, že si už rok a půl nechávám růst vlasy. Vyžívám se v tom, okukuju je, když je vlhko a ony se začínají vlnit. Pozoruju, jestli nejsou někde poškozené a v duchu (občas i nahlas) jásám, když se o nich někdo zmíní. Neříkám, že jsou překrásný, žádný zázraky s nima neumím, ale po čtyřech letech s vlasama nakrátko je tohle opravdu jinej život. Pro mne osobně délka vlasů je dost zásadní symbol, ohraničuje totiž moje životní období.

No to je fuk, o svých vlasech vám víc napíšu jindy. Smích.

Dvacet.

Mimochodem, našla jsem fotoalbum z mých osmnáctin v Beskydech. Úsměv. http://kaii.jal­bum.net/Besky­dy%207–08/ Kde mi je v jednu chvíli přisouzeno 36 let, díky dvěma dortům s 18tkou na stole. Úsměv. Foceno ještě naším „starým“ Olympusem, který mi byl pár měsíců poté odcizen i s celým novým batohem. Ne, na to nikdy nezapomenu. Smích, tak popojedem!

Dvacet.

Zmrzlinu mám nejradši, když se roztýká a kafe, když je studený. Zpívám si nahlas jen když mám na uších sluchátka a neslyším se. Když prší, otvírám okna aby mi navlhly vlasy a když je slunko nejsilnější, zatahuju závěsy. Když fouká vítr, nastavuju mu svou lví hřívu a noviny často čtu odzadu. Školu i práci beru jako hru a jakoukoli fyzickou námahu jako závod se sebou samou. Chci nosit sukně ale nemůžu, protože chci i lézt na stromy a blbnout s Hafem, takže mám neustále na kolenou a holeních modřiny.

Mám spoustu zlozvyků a učím se mluvit. Ve dvaceti je na to čas tak akorát, že? Mluvit se učím už pár let, překonávat svoje vlastní bariéry. Ostatně kdo mě znal před pár lety osobně, může si zkusit vzpomenout, kolik toho třeba 18tiletá Káji namluvila. Úsměv.

Takže je mi dvacet. Kafe piju nejradši jako mlíko s příchutí kafe. Bublifuk mám neustále někde poblíž. Na lízátka vzhlížím jako na spásu. Ale jsem taky potenciálně seriózní slečna podnikatelka. A stavím se na vlastní nohy, i když jsem teprve na počátku, ačkoli po materiální stránce se o sebe starám už nějakou dobu fakt poctivě sama. A mám jasno. Chci být sama sebou a chci být tou nejlepší sebou, jakou být můžu.

Co se týče mýho osobního rozvoje, tak od patnácti let stavím sama ze sebe něco, co vypadá jako žebřík, jen tvaru pyramidy. Vždycky nechám nějakou sebe ať se opře, o to, co je pod ní a sama vylezu na ni. Časem vykrystalizuje další já, která o to samé požádá mne. A já svolím, protože vím, že ona dokáže víc než já. A navíc, že ona je mnou. Zrovna nedávno jsem jedna já požádala jednu sebe, aby ohnula svá záda a sama vystoupila nahoru. Zas o kousek výš. To, co jsem vychází pouze z toho, čím jsem byla. A čím budu vzejde z toho, co jsem teď. Není prostor pro pocit pohrdání nebo vítězství. Jen pro pocit pokory. Nikdy nejsem nejhorší a nikdy nemůžu vyhrát sama nad sebou. Sloužím jen sama sobě k tomu, abych byla nejlepší. Abych vypracovala nádherného člověka.

Jsem na světě už dlouho. Mám kolem sebe báječnou rodinu, ať už o nich občas říkám či píšu cokoli. Mám Jeho, se kterým můžu být tou nejšťastnější bytostí na tomhle světě. Mám kolem sebe přátele, na které se mohu spolehnout.

Myslím, že jsem na světě už dlouho na to, abych věděla, že na žádnou otázku bych neměla odpovídat bez přemýšlení.

Myslím, že jsem na světě už dlouho na to, abych tušila, že jen málokdy mlčení opravdu pomůže řešení nějaké situace.

Myslím, že jsem na světě už dost dlouho na to, abych pochopila, že nemá smysl lidem ubližovat nebo se k nim stavět zády, když se sama cítím ukřivděně.

Myslím, že jsem na světě už dost dlouho na to, abych věděla, že žádná lahev se nepije na ex až do dna, natož ta plná alkoholu.

Myslím, že jsem na světě už dost dlouho na to, abych si byla schopna vážit každé vteřiny, jakákoli se zdá.

Myslím, že jsem na světě už dost dlouho na to, abych byla schopná přijímat kritiku a učit se z chyb.

Myslím, že jsem na světě už dost dlouho na to, abych si dokázala vážit toho, co mám a být si vědoma toho, co nemám ale mít můžu.

Mám nejlepší pozici ke startu jakou jsem kdy měla.

Takže zítřek může být jen lepší. Další rok bude znovu jen lepší než ten, co uplynul. /A to navzdory tomu, že celý uplynulý rok byl nádherný!/ Tak vstříc nesmírně krásným zítřkům!

/BTW, zítra odlétám do Londýna. Tiše doufám, že mám zabaleno všechno, co potřebuju. Co se týče dokumentace pro vás, o tu se nebojím, foťák a celkem 6GB místa na paměťových kartách mám. Můžete se těšit na článek po 6.8.2010./

Jaká budu za rok? Jakej bude svět kolem mne?

Do budoucna? Naučím se neobviňovat z ničeho osoby kolem sebe. Naučím se přebírat veškerou zodpovědnost za svůj život. Naučím se prožívat přítomný okamžik lépe než kdy dřív. Naučím se pracovat se svými emocemi. A co víc si přát?

Co, že je to za akci? Budoucnost? Kdy a kde se to koná? Aha, no tak tam já budu, počítejte se mnou!

Jdu stavět svůj hrad Života z písku Času.

Včera v noci jsem koukala na mouchu zavřenou v interiérovým centru. A přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, že pro svůj momentálně nejdůležitější sen a cíl jsem zatím nehnula ani malíčkem. Chovala jsem se fakt jak malá holka. Jak moucha jsem lítala kolem dokola osvětleným prostorem se sice fakt povedenym nábytkem (jeden stolek za 2.800,– odtamtud bych brala hned, nevědět, že to je částka, která mi na měsíc obstará potraviny a ještě mi zbyde na dobroty pro Hafa), ale za sklem a s nemožností být sama za sebe. Nejvtipnější je, že jsem tomu snu dala před pár měsíci termín a definici, tedy se stal cílem, ale od té doby jsem opravdu neudělala nic pro jeho realizaci. Až poslední dny mi musely otevřít oči. Teď už mám dost slušný plán, který mi zajistí dosažení cíle a splnění snu. Takže vo co gou? Všechno je pro něco dobrý, a nic neni zlý, ve skutečnosti se vše děje pro naše dobro.

Jak si tak sedím každé dopoledne v obchůdku a prodávám, vídám spoustu zajímavých lidí. Nejzajímavější – a asi i nejmilejší – je asi sedmdesátiletý pán, který se staví každý den. Jen nakoukne, pozdraví, zeptá se, jak jdou obchody a jak prosperujem – a svůj hovor se mnou každý den končí slovy: „Ježišmarjá, já bejt tak mladej a krásnej jako jste vy, já bych se měl taky dobře…“ a jde dál. Do sámošky.  Ale víte co, neříká to nijak vtíravě. Říká to samý každej den, asi mu – jako mýmu dědovi třeba – vynechává paměť. Ale pro mě je to lekce. Je to pro mě jen další naťuknutí k tomu, abych si užívala života – ne, dokud můžu. On může taky, jen neví, že a jak. Ale jde o to, aby každá cihlička v domě, každý den mého života, byla tak dobrá, jak dobrý má být onen dům, tedy můj život.

Což mě přivádí k tomu, že mi dnes došlo první přání k narozeninám. Od babičky a dědy v Beskydech. (Respektive od babičky, děda už neví, že existuju. Ale to je jiná kapitola. A babička ho už asi dlouho nezvládne, takže se bude zařizovat nějaký místo s pečovatelkou pro něj. Ale to už je úplně jiná kapitola.) Ještě mi 20 není, ale dneska to na tom přání poprvé bylo napsaný a já na to tak trochu koukala a jen si říkala: „Sákryš, tak je to tady, tak čeho jsem v životě dosáhla?“  A jenom se uchechtla. Héj, je to jenom číslo. Nežiju špatnej život a stihla jsem toho už dost. A důležitý je to, co mám před sebou!

Nedošlo mi jenom ono přání, ještě jeden pohled a jeden dopis. Táta mi je přines až do obchůdku, protože pošta mi pořád chodí k nim. Tvářil se přitom seriózně jako pošťák a já měla děsnou radost, jako malý děcko. Tak ráda dostávám dopisy, pohledy, přání, jednoduše papírovou verzi toho všeho. Ústní nebo elektronická potěší taky, ale ta papírová je pro mě unikát, párkrát do roka. Potěší! Úsměv.

A za poslední dny je nejvíc pouštěnej program tady na bookym Pinball. Celou dobu, co mám znovu XPčka (asi rok?) mi nedošlo, že tu jsou ty starý dokonalý hry! Pinball, Piky, Srdce, Reversi… Pěkně jsem se do nich opřela. Dost na nich ujíždim. Ale jen dokud mi je 'náct. Úsměv. Ostatně pak budu jedenáct dní bez notebooku – Londýn, a pak bude zas můj život jinej a na takovýhle věci nebude čas.

Měla bych jít něco dělat, třeba… večeři. Smích.

Co se týče Londýna, sesumírovala jsem všechny důležitý doklady, naskenovala je a poslala na mail (snadnější řešení při krádeži nebo ztrátě), převedla si na kartu peníze, našla pas – a to je vše. Jsem taková free. No co, věk na to mám. Úsměv. A ono se to stihne.

Chci jen dát vědět, že krize je za mnou, že je ze mě zase trochu jinej člověk a že chci dojít už z podstaty věci co nejdál co se týče mého zdokonalení. Takže je všechno, jak má být.

Zdraví Ká – eS – já

Jsou tři ráno a já zaboha nemůžu znova usnout, protože nemůžu najít jedinou věc, na kterou bych teď mohla myslet.

Nemůžu najít ani jednu jedinou příjemnou myšlenku. Protože nějakým záhadným způsobem se naprosto všechny příjemný věci nechaly proplést řetězem nepříjemností. A asi jsem je navíc já nechala, ať se propletou.

A na tomhle světě teď samozřejmě není nikdo, komu bych si mohla stěžovat. Všichni (snad) spokojeně spí a ráno bude zas všechno jinak. Až na to nepříjemný, co jako zkažená stojatá voda pomalu otravuje proudící čerstvou vodu mýho dosavadního života.

Poprvý v životě věřím tomu, že někdo uteče s partnerem od rodiny. Doteď mi to připadalo jako smyšlený příběhy o duševně narušenejch lidech. Copak by mohlo bejt na rodině tak špatnýho, hm? Ach jo. Jenže já s Ním neodjedu na ostrov v Karibiku, kde bychom si žili, jakkoli mi je s Ním jinak než s kýmkoli z rodiny.

Momentálně tak akorát v úterý odletím do Londýna. Což je ve skutečnosti jenom velmi drahá hračka pro moji sestru. Je to ale její sen, tedy dobrá. Jasně já si to s ní užiju a já se tam taky těším, ale cítím se kvůli tomu provinile, jako ostatně poslední dobou téměř pořád. Přitom si musím pokládat otázky, jestli opravdu já jsem ta, která má cítit vinu. Ale, cheche, i kdyby ne, já se jí nezbavím, ještě velmi dlouho. Něco jakoby přednastavenýho v mojí hlavě, uhm. Vim, přenastavuju, přenastavuju.

A teď jsem si uvědomila, že je v Londýně jinak čas a já s tím nepočítala, když jsem objednávala letenky. Tak snad aspoň tohle se nezvrtne v problém, nemám teď sílu domýšlet následky. A letí to letadlo tedy odtamtud ve dvanáct našeho času nebo času jejich? No do háje. Ach jo, tak si přivstanem, co to tady sakra řešim, nemám toho na řešení dost?

Nemám totiž. Průser je, že já nemůžu teď vyřešit nic, jakkoli budu cokoli řešit, takže z principu ani nemám co řešit.

Problémy, který nemůžu vyřešit, těma bych se zabývat neměla, co? Něco takovýho mi totiž někdo našeptává vzadu v hlavě. Neodpovídám mu jak mě poprvý napadá („a koho to  ***** zajímá?!“), jenom mlčim a tisknu čelisti k sobě. Já vim, že má pravdu.

Vždyť já teď fakt nedokážu najít nic, na co bych se mohla těšit. V myšlenkách se vracim k tomu, co pro mě ještě před týdnem byl ráj na zemi a jenom kroutim svěšenou hlavou. Protentokrát nejásám.

A nebudu se ptát „Proč já?“. Protože v tý úplný skutečnosti jsem já ten jedinej problém. A kdybych jen trošku věděla, jak posunout čas zpátky, tak bych vydala spoustu sil, abych ho dotlačila aspoň o týden zpět. Ále co? Ále to nejde. Che.

Tákže? Co já sakra budu dělat? Vím, čím začnu, půjdu se zahrabat do postele.

Snad poprvý v životě nechci vidět budoucnost. Ani do ní maličko nahlídnout. Musím se teď soustředit na každou vteřinu každý nový současnosti, abych neudělala ještě něco špatně.

A trocha pozitivní energie – abych udělala každou vteřinu každý nový současnosti něco dobře.

Jsou čtyři. Taky bych mohla rovnou vstát, doháje.

A taky bych to tu mohla rovnou smazat. Stejně si to minimálně dvě a půl hodiny nikdo nepřečte, dle dlouhodobých statistik. A za dvě a půl hodiny, dyť to je věčnost, bude všechno subjektivní jinak a o tom objektivním se toho tady zas tolik nedočtete.

Takže -  to tu nechám. Dyž teď to tak ještě je. Řekla sem, že nechci nahlížet do budoucnosti, sakra. To už neplatí ani to, co řeknu tady a prakticky sama sobě?! Já nevim, kdo a kdy si to přijde přečíst. Nevim, jasný? Soustřeď se na současnost, ty tele pitomý.

Tak dobrou, světe. Respektive dobrý. Ráno. Hezky se začni protahovat, je čas (Čas, hmm) jít dál.

V úterý jsem vážně promlouvala s Vesmírem o pár věcech. Jednu vyřešil do hodiny, druhou přesně dnes ráno, jak jsem si přála. Ostatní na řešení stále čekají. A mám takový dojem, po náročném dnešku, že si s ním budu muset promluvit znovu. Vážné řeči on sice nemá tolik rád jako lehkomyslné žblepty, ale tohle je krizová situace. Snad mu i seberu z ruky ten jeho doutník, aby mě opravdu vnímal. Mhm. (Nedivte se, že v mých představách pokuřuje, když je věčný a má nepoškoditelnou tělesnou schránku, v takovém případě bych si kubánské doutníky užila i já.)

Posledních pár nocí trpím na divoké sny. Ne noční můry, jen sny tak živé, že mě budí. V tom posledním jsem byla kapitán novověké plachetnice a stála na přídi své lodi. V tu chvíli má plachetnice na něco kýlem narazila, až mě to smetlo na zábradlí a sotva jsem se udržela na lodi. Ovšem v tu chvíli jsem sebou v reálu cukla tak, že jsem se ze snu probudila. A tohle zrovna mohlo pokračovat opravdu zajímavě! Podobně se budím každou noc… horko dělá své.

Proč je jen svět tolik zamotaný. Vážím si sice toho, že každý člověk na této zemi je osobnost, ale proč to dělá život tolik složitý? Vyšívané „Happy Home“ na mém zeleném ručníku, který právě visí na Ládví zní pak člověku jako tvrdá ironie. Dneska jsem poprvé odcházela z Ládví „domů“ a myslela to „domů“ s Bytečkem vážně. Dneska mi došlo, že tam už doma nejsem a nikdy nebudu – ačkoli jsem se s touhle myšlenkou seznamovala už dlouho a myslela jsem, že ji mám za vlastní. Dneska jsem to poprvé vyslovila bez přemýšlení.

Nevím sice, jak moc jsem doma v Bytečku – chci bydlet jinde a už se těším na ono bydlení, které se mi začíná zobrazovat před očima. Ale jisté je, že už nejsem doma ani u jednoho ze svých rodičů. Při představě delšího pobývání u jednoho či druhého z nich se mi v hrudi rodí hrdelní vrčení ač klidného, tak velmi rozzuřeného lva. Já už dávno nejsem kotě, který se nechá kutálet po trávě sežehlý sluncem jen tak bez příčiny. Všechno se ve mně kumuluje už pěkně dlouho a vytváří to odhodlanou lvici.

Za devět dní mi bude dvacet. Už se to blíží a já čekám, jestli se stane nějaký zlom. Jestli třeba zlomím křídla naivitě ve mně. Protože jsem skrze ni dneska dostala další ránu, která mne tedy vskutku nepotěšila.

Za deset dní odlétám se sestřičkou na deset nocí do Londýna. To není zrovna na chvilku. A bude to divoké. Kromě letenky, objednaného hotelu (jeden blok od Hyde Parku) a mapy se zakroužkovanými místy, která chceme stoprocentně vidět (už jich je zakroužkováno tak na měsíční pobyt tam), nemáme zařízeno nic.

Srpen bude hodně zajímavej měsíc. A svý rodiče budu mít možnost vidět všehovšudy týden. No hurá.

Ne, kecám, taťka mi nic neudělal. Ale mamka by dneska toho lva ve mně na ulici potkat neměla. Taky nepotká, už spí. A já doufám, že se z toho do zítřka taky vyspím. Ovšem, já odpouštím lehce a brzo – ale nezapomínám. Docela by mě zajímalo i, kdy tentokrát odpuštění přijde, protože teď mám ocelově tvrdý oči a (doteď) nevědomky si drtím klouby na pravé ruce.

(Ale ten tichej vztek mi pomohl – po dlouhých měsících nehraní – dvakrát vyhrát jakožto Scrin nad lidma v „Kane“.)

Jednou budu velká holka a co provádí moje matka mi bude jedno. A do tý doby si budem navzájem ničit život. Hurá, konečně opravdová motivace vyrůst. Taková motivace je asi ke dvacetinám dárek nejlepší.

Ne, že bych se netěšila na dárky od sestřičky nebo od Něj. Ty budou lepší. Ale tohle je dárek ode mne mně.

Ten poslední sen byl stejně znamení. Je čas opustit tuhle loď, v trupu má díru a teče do ní voda pěkně rychle. Teď se bude muset naučit plavat i tak pohodlná krysa jako jsem já.

Je skoro zítra, zítra je už téměř dnes. Další den se škrtá, o další den v mém životě míň. Dnes možná o víc, protože smíchem jsem si tedy tentokrát život neprodloužila. To napravím, brzy. Zítra asi ne, ale nejdříve, jak to půjde. A zkusím si taky zítra nezkracovat život tím lvím vrčením. Nemám to přece zapotřebí. Důležitý je zabývat se tím, co bude.

Sloupy elektrického vedení jsou začarovaní tanečníci spoutáni k sobě řetězy. A nikdo to nevidí… což je ostatně jejich prokletí. Probouzí se v noci – a to ještě jen, když se nikdo nedívá. Podupávají do rytmu světa, zbavují se okovů a točí se dokola s hlavou natočenou k nebesům.

A já je viděla. Viděla jsem je mrkat na sebe nehybnýma očima položenýma na polích. Viděla jsem, jak už nemůžou vydržet zaražení do betonu, jak se nemůžou dočkat doby před čtvrtou ranní. Jak nenápadným bzukotem uspávají kolemjdoucí, aby mohli protáhnout své končetiny a po předlouhé věčnosti pevně obejmout svůj protějšek.

Svět se točí a já přijímám do svého Bytečku rozlité mléko, které kráčí ruku v ruce se štěstím. Světový to pár!

Otevírám jim dveře a ohřívám jim trochu vody z vodovodu. Koukají se na mě jako na spasitele, kterým nejsem. Oni už nerozumí, neslyší a neví, hledí si do očí a já jako bych nebyla. Nejsem. Ale nikdo mě nepřesvědčí, že jsem nikdy ani nebyla. Vím, že jsem byla a budu. Momentální nebytí je pouhý pokus reality o narušení integrity nekrytého přistávacího pole horkovzdušného balonu naplněného zpívajícími žabkami.

Fenomén obchodování jen tak lehce překapává do nádoby s děravým dnem, která je zítřkem. Člověk, kterého jsem viděla pětkrát v životě, za kasou potravin otevřených do jedenácti, má pro mě celý pytel milých slov a já se cítím snad až nepatřičně. Je to zvláštní člověk, je tam vždycky, ráno i v těch jedenáct večer, a vždycky dobře naladěn, a navíc schopný vcítit se do nálady člověka jen podle toho, co kupuje. Tak pozorně se dívá do tváře. Čte lidské osudy… to já nedovedu. A je to snad i dobře.

Ještě chvíli a z dneška bude další dnešek. Je mi horko a proto nespím. Já nechci spát, vždyť v Praze se žije i přes noc. A možná chci spát, ale skrývám to za roušku nechtění, protože vím, že bych neusla.

Mít okna, do kterých celý den svítí slunce může být výhoda. Může, ale nemusí. Nespací teploty v tomhle bytečku se zbavím tak k páté ráno. A nevadí mi to. Budu pozorovat tančící listy na ulici a představovat si Vltavu pádit do dáli.

Uvidím sebe, jak stojím za pultem obchůdku. Uvidím sebe, jak sedím v letadle. Uvidím sebe, jak stojím po kotníky ve vodě. Uvidím sebe, jak kráčím v lese a dívám se do korun stromů. Uvidím sebe uléhat s úsměvem a se zavřenýma očima. Uvidím sebe, jak se pořád těším na okamžik, který má teprve nastat.

Protože tohle všechno se ještě stane.

Brzo mi bude dvacet.

Často mi připadá, že jsem se měla narodit o tři roky dřív. Můj život by byl teď jinej. Měla bych po vejšce a mohla bych se věnovat životu. Měla bych našetřeno o pár desítek tisíc víc a vážně přemýšlela, co s nimi udělám. Měla bych za sebou další tři roky zážitků.

Ale ouha, jsem stále ročník devadesát. Tak jen vytvářím plán, ve kterém mám o oněch pár desítek tisíc víc. Tak jen skláním hlavu a vím. Vím, že jakkoli se mé narození zdá být špatně načasováno, je vše tak, jak to Vesmír promyslel. Vím, že jen narozena v roce 1990 jsem potkala ty nejúžasnější osoby tohoto světa. Vím, že jen narozena v roce 1990 jsem mohla překonat tolikrát sama sebe. Vím, že jen pokračování mého života počatého v roce 1990 má smysl.

Já žiju i teď, žiju teď, teď. A to je to, o co se připravit nehodlám. Ani sebou, a tohle dokonce nepřenechám ani jiným.

Mlha zítřka už zakrývá můj zrak. Nevidím. Neposoudím světlo ani tmu, vše se slévá do nažloutlého mléka. Ach tak, oni ještě neodešli. Rozlité mléko a štěstí usnuli na mém koberci. Alespoň někdo tady spokojeně spí.

Některý noci jsou fakt magický.

Kdo jste ještě nebyl v Biografu OKO, jděte. Co nejdřív. Je to báječný. /Pro Pražáky, ostatní to mají lehce z ruky, vím…/

Kdo jste ještě nebyl na filmu Kuky se vrací, jděte, co nejdřív. Je to báječnej film.

A já děkuji svému doprovodu za dnešní večer. Bylo to báječný.

Někdy slova nestačí. A někdy jsou zbytečný. A občas jsou zbytečný jenom pro mě. A z toho jedinýho mi je teď zvláštně tekutě a nesmývatelně smutno.

Popřeju si krákoravé a neskončitelně nádhernou noc a půjdu přehrabat pelíšek. Třeba v něm najdu zapomenutý severní pól nebo ledovou sochu nadrobno nasekaného pavoučka Stěnaříka. A je mi to fuk.

Každá minuta je tak drahá. Někdy mi připadá, že nestíhám platit. Nejsem schopna zaplatit čas, který mi byl poskytnut. Mám chuť se jako tibetský mnich dotýkat čelem kamenné podlahy a děkovat za to jediné, co je opravdu nenahraditelné, za čas.

Půjdu spát do koupelny asi. Pustím na sebe ledovou sprchu a popřeju si lehký spaní se spoustou pokroků na tenkém laně budoucnosti protkané stříbrnými nitkami minulosti a vyšívané neskutečně nádhernými obrazy skutečné současnosti a jejího neskutečného úžasu nad reálnou nereálností reality.

Půjdu spát, tím to uzavřu. Chci se dožít fakt vysokýho věku. A chci, aby mě při tom doprovázeli ti, o které opravdu stojím. Chci tenhle život, vlastně, jo, moc, nejvíc a neskutečně a pořád. Prosím, prosím, prosím, jen ať se Země dál točí dokola. Já to zbožňuju.

Zítra budu psát na výlohu „Dnes más svátek Markéta.“ a myslet na tu jedinou Markétku, kterou znám.

Tak jo. SHOW MUST GO ON.

I die fast in this city
outside I die slow
everywhere I am is just another thing without you in it

Tak jsem zpátky v Praze. Neodpustím si to a zmíním, co za těch pár dnů proběhlo mým životem.

• dostala jsem svou první pokutu v životě (a při té příležitosti si báječně popovídala s panem policajtem, moc milým moravákem, no a za tu pětistovku ta zkušenost snad i stála, úsměv, blok na pokutu oživil mou nástěnku)
• osvěžila jsem si pocit, že zbožňuju řízení (a v tu samou chvíli si uvědomila, že valná většina mých čtenářů a čtenářek řidičák nemá /pokud vím/ – ironie, ale i tak vám tenhle bod hezky vnutím, ha!)
• moc jsem si užila balení do krosny (a našla jsem v ní jednu svou lžičku, já si celý rok říkala, že jich je nějak málo!)
• koupila jsem si jednu z těch nejinfantilnějších kšiltovek, co na tomhle světě existují! (a to rovnou dvě – ve dvou barvách!)
• znovu jsem se setkávala s pány policisty, tentokrát u situace jich hodné a hodné toho „pomáhat a chránit“ (a ač byli tři, na moraváka na noční službě neměli, byla to prostě moc vážná situace asi)
• na Lipně jsem plavala, veslovala na veslici, jezdila na koloběžce, hrála badminton, házela s frisbee, procházkovala, běhala a honila se s Hafem (takže co se fyzična týče oukej a spokojenost) – k tomu chci podotknout, že jakkoli se mi nelíbí výstavba cyklostezek v přírodě, Lipnu to jen mile pozvedlo sebevědomí, řekla bych, je to velmi příjemná jízda.
• na Lipně jsem přečetla dvě knížky, rozečetla jednu další, napsala do počítače výpisky ze všech, ze kterých jsem chtěla, a pročetla si skripta na jeden z předmětů nadcházejícího semestru, už se těším na zkoušku z něj, smích! (takže co se psychična týče, spokojenost!)

Už jen vypíchnu dva nejpovedenější okamžiky na Lipně:

• plavu se sestřičkou v Lipně, je po osmé večer, živá hudba nám hraje hned na břehu, nacházíme cizí zapomenuté frisbee a při tanečních kreacích ve vodě si s ním házíme, odcházíme a frisbee opět vracíme na jeho ztracené místo, ať udělá radost někomu dalšímu
• jedenáct večer, stojím u zábradlí naší terasy, vítr fouká a já si zamyšlena užívám výhledu; blesky osvětlují hladinu jezera, bouřka přichází od Rakouska

Život můžeš žít jen dvěma způsoby: buď jakoby nic nebylo zázrak, nebo jako by všechno bylo zázrak. (A. Einstein)
Když zázraky očekávám, vidím je všude kolem sebe. Snažím se tak žít už nějakou dobu, a teď konečně naplno cítím, že už nechci nikdy žít jinak. S tímhle postojem se totiž svět nikdy neochodí. Pokud žiju tak, jako by vše bylo zázrak, je pro mě báječným zážitkem už jen to, že se mohu nadechnout. Že slunko svítí, nebo že v noci propukla letní bouřka. Kapky dopadající na mou dlaň, měsíc odrážející se v jezeře, vítr ve větvích stromů a v mých vlasech. Neopakovatelným a zářivým zážitkem je smích dobrého přítele i dobré jídlo, které vytvořím. Už nikdy jinak… Poslední dva dny byly jeden zázrak za druhým – s Ním.

A zrovna teď začínám pociťovat, že i zázraků bylo už pro dnešek dost. Teď cítím jako zázrak, že ještě stojím na vlastních nohou a nepadám z nich na podlahu. Projednou zase „padám“ – únavou, a to jsem v Praze druhý den, smích. Inu, že bych ještě stihla uklidit? Úsměv.

Mimochodem, děkuji za komentáře! A jo, na Lipně jsem si to nakonec užila. A Praha mi nikam neutekla ani nic jí se týkající, všechno, co mi chybělo v dalekých končinách, počkalo na můj návrat.

Jako první věc chci upozornit na novou sbírku fotografií v mé galerii vpravo: „Kouzla první poloviny roku dva deset“ – jedná se o fotografie, které tak trochu trochu a zároveň skrznaskrz dokumentují první polovinu tohoto roku pro mne.

Poslouchám teď večer Smile Empty Soul. Tuhle skupinu mám spojenou navždy jen s pobytem v Anglii před třemi roky. A s (1-2-3-4)… křídovými útesy 250 metrů vysokými. Nebýt podobných fotek spojených s minulostí, už bych začala zapomínat, jaká byla. A jen najít svůj login na deviantartu mi trvalo pěkných deset minut. Ale přečíst si ty roky starý básničky bylo taky poučný. Tak teď už zas nechám deviantart deviantartem (minulost minulostí) a půjdu se věnovat přítomnosti. I když, mohla bych tam nacpat pěkných pár kvalitních fotek… už příliš dlouho to tam zarůstá plevelem.

K současnosti? Občas jsem fakt hloupá a poslední dobou dost často nadávám sama sobě. Hrozně tím sama sebe vytáčím, protože si vyčítám něco, co se stalo/nestalo a co opravdu není v mysli nikoho jinýho než v tý mojí – a navíc, neodstane/nestane se to. A vracím se k tomu co minutu. Potom si nadávám a nařizuju si jinej postoj k – sama k sobě, k prkotinám, který si vyčítám. Přitom jde o detaily, které v celkovém obraze hrají úlohu – no naprosto ničeho! V duchu se profackovávám a stejně se k tomu za chvíli vrátím. Kdybych si mohla fyzicky jednu vrazit, snad by to fungovalo líp?

Jela jsem na Ládví přes řeku tramvají a v duchu nadávala na zprznění okolí tramvajovýho mostu, ke kterýmu se vážou moje vzácný vzpomínky.

Kam jedu? Na Lipno, až v sobotu, ale článek píšu teď neboť se domnívám, že nebude příliš času ho psát jindy. Hlavní fakt je, že se mi tam vůbec nechce. V Praze budu nechávat celej svůj život. Všechny povinnosti i možnosti. Cítím se, jako by mě tahle dovolená odtrhovala od reality – a proto lidi asi na dovolený jezděj. Ale pro mě je to zbytečný, já jsem z určité své části workoholik (asi je to přecijen dědičný) a odpočívat nechci. Tak neskutečně se tomu ve své mysli bráním. Ačkoli vím, že příroda tam je neopakovatelně a neskutečně nádherná. Ačkoli vím, že se mi tam dostane přesně toho, co potřebuju, abych nastartovala správně druhou polovinu roku. Ačkoli vím, že co nechám v Praze, k tomu se zase vrátím.

Ale stejně se cejtim jak malý děcko, který v sobotu odvezou od jeho hraček do cizího světa. Někdy jsem tak praštěně dětinská. Lpím na faktech a tom, co už mám, a přitom se jen děje to, co se dít má.

Loučím se s vámi a doufám, že se do soboty z mého „tak snad ten týden nějak přežiju“ stane „jdu si ten týden užít!“. Protože já už vím, co tam budu dělat, vím, co všechno si hodlám užít, ale je ve mně prázdno. Všechno, na čem záleží, zůstává v Praze.

Láska je dar, za který nečekáme odměnu. /Og Mandino – Boží memorandum/

I kdybych se teď hned zastavila a nekráčela dál, měla bych toho tolik k žití. Měla bych právě teď před sebou zážitků na naplnění deseti různých životů, mít jen čas oněch deseti.

Ale tečou mi slzy po tvářích, protože mám jen ten jeden, ten svůj. Jsou to zároveň i slzy vděčnosti – jen díky vědomí omezeného času žiju svůj život tak naplno. Nikdy bych si neodpustila, kdybych ho neprožila, když už jsem si uvědomila, jak lehké nežití je.

Když bych měla něco říct o posledním měsíci, nevěděla bych co říct dřív, kolik se toho děje. Snad jediný spojující bod pro všechny dny je to, že padám do postele večer nadobro zničená a probouzím se rozlámaná jako po týdnu v posilovně. Jsem ale moc ráda za všechno, co se děje. Co se stalo. Že se to stalo.

Nechávám se (zase?) vtahovat do víru života a obětuji této hře všechno. Sklenici sebe sama piju až do dna. Nakláním ji a polykám i poslední kapku. Veškeré díky patří teď nocím, které sklenici rozvážně dolévají (i když občas s jedním obočím zdviženým při tom kroutí hlavou) a nenechají mne nikdy vypít příliš moc.

Potřebovala bych čas tří životů, abych mohla prožit ten svůj aspoň trochu podle svých představ. Každý den usínám a nade mnou visí koš činností, které by naplnily celý měsíc a přitom mám před sebou jen jeden další den, jako vždy.

Musím se buď smířit s tím, že neprožiju všechno, nebo zařadit vyšší rychlost. Hádejte, co vyberu?

/poprvé v zatím stýskavě naladěném dnešku se potutelně usměje, mrkne na vás jedním okem a natahuje se pravou rukou po řadící páce, přičemž si tou levou obrazně přidržuje klobouk na hlavě, protože tohle bude jízda/

Po kolikáté v životě to je, co tak nutně potřebuju stroj času?

It is written in the stars upon the Milky Way. We must burn bright before we fade away. 

Když člověk večeří ka-kájo, kterýho si udělá téměř celý litr a popíjí ho celý večer, svět vypadá ještě líp, než jaký ve skutečnosti je. Po dlouhé době opravdový ka-kájo a né granko. Ummm. Z hrníčku od Něj. Mňam! Proč si ho nedělám častěj'? Asi na něj teď bylo moc horko. Ale dnešní večer je příjemně chladný.

Až město pozhasíná, už nebude proč klopit oči. A i ty moje samou alergií unavený kukadla se budou moct dívat do oblak bez jediného mrknutí. Už žádný podráždění sluníčkem, už žádný poletující pyly. Vlastně nemám unavený jenom oči, jsem unavená celá. Nojo, teď mi to došlo. Snad i proto jen to ka-kájo místo večeře.

Kde začíná budoucnost? Kam až budu muset zajít, abych se jí dočkala? Otázky minulosti. Už pouze v krátkých chvilkách jednou za dlouhou dobu mne slovo budoucnost vůbec napadne, a to často s vědomím toho, kolik úžasného mne ještě čeká. Jinak už jsem si zvykla, že se ničeho v ní neobávám ani v nejmenším. Ve skutečnosti se moc těším. A zvykla jsem si, že je to pro mne jen jakási křižovatka na konci ulice, ke které stále s úsměvem kráčím a kterých mám za sebou už spoustu.

Celý to ka-kájo asi nevypiju. Ale až se ráno vzbudím a na lince budu mít hrnek ka-kája se vzkazem pro sebe samotnou, bude to zas jinak jedinečný. Úsměv.

A taky si teď ještě dám studenou sprchu. I když, klesají mi víčka, tak radši jen vlažnou, ať se moc neprobudím, byla by to škoda. Už teď se moc těším, až se schoulím do pelíšku a obejmu peřinu.

Mám asi nejradši psaní těchhle článků, které jsou zdánlivě absolutně o ničem. Asi fakt jo. Když je píšu takhle obrovsky unavená, ale vím, že všechno milý stojí při mně a že chlad je jenom rub příjemnýho  tepla.

Takže jo. Všechno je, jak má být. Všechno.

Ka-kájo. Odmala mu tak říkám. Egoismus lva občas vykoukne na povrch, a já (jako asi téměř každý člověk) ráda vyslovuju a píšu vlastní jméno. Mám báječný jméno, báječný jako to ka-kájo. Úsměv.

Život se dá žít moc hezky, jen k němu člověk musí mít správný postoj.

To se pěkně řekne, vím.

Tak často s tímhle bojuju. Ono je totiž nejjednodušší sklouznout a nakonec se potopit pod hladinu. Nejčastěji se mi to děje, když jsem opravdu unavená, to pak nálada klesá téměř sama od sebe. A unavená jsem poslední dobou téměř pořád. Právě teď mám chuť vrazit hlavu do dlaní a zavrtat se do země.

Na všechno, na všechno se ale dá dívat z jiného úhlu.

Pochůzky, pochůzky, pochůzky? Na první pohled únavné. Ale chce to jen vnímat svět kolem sebe. Paní řidička tramvaje, která si celou cestu mluví sama pro sebe byla jedna z kuriozit toho dne. Další jsem byla já, když mne začtenou do knížky musel na konečné tramvaje jiný pan řidič vyzvat k vystoupení. Paní, která se snažila dostat svůj kočárek do tramvaje v prostředních dveřích, kde bylo uprostřed schodů zábradlí a pan řidič jen překvapeně vytýkající: „To jedete poprvý s kočárkem?“ Řidič auta, kerý na červenou stačil zastavit až na přechodě, se na zástup chodců koukal s vyděšeným pohledem, jako by to byl zástup hladových zombie, kteří se na něj chtějí vrhnout.

Vražedné teploty na vrcholu jedné z mých dvou alergických sezón? Ironie k smíchu. To je zajímavost sama o sobě. Taky jsem musela moc moc pracovat na svém postoji k tomuhle. Už se ale blíží konec června, tak snad – snad bude tohle zas trošku v klidu. Ve vztahu k tomuhle bych si občas nejradši ustřelila hlavu, jakkoli si vážím všeho, co v ní mám. Být alergik je – velká – zábava. To si vštěpuji do mysli a užívám si vlasy ve tváři i tropické slunce, snaže se ignorovat to, co se děje vevnitř v dýchacím ústrojí a hloub.

Někdy mi před spaním chybí někdo, komu bych nahlas popřála dobrou noc. Být sama v bytečku je pořád, i po tom roce, moc, moc zvláštní druh samoty, občas.

Někdy si říkám, jak důležité jsou staré sms zprávy pro moje postoje. Neprobírám se jimi často. Ale historie v nich obsažená je opravdu hluboká. Jak časově tak citově. Nenechávám si všechny zprávy, jen ty opravdu důležité, symbolické.

Občas mi moc chybí to, co jsem během tohohle roku poztrácela. Moc dobře vím, o co jde. Jde o pár pro mne velmi důležitých osob. Cesty se jednoduše kroutí, kříží, spojují a zase rozdělují. U některých z nich můžu doufat ve vylepšení vztahů, ale s jedním člověkem se v duchu velmi smutně loučím, protože vím, že z mého života zmizel. A, asi, mojí vinou. Je mi smutno z toho, jak během jediného roku může vymizet milý vztah mezi dvěma lidmi. Obavy, že on není jediný kdo se ztratí se objevují, samozřejmě, přemýšlím, jestli je možné najít cestu k těm ostatním – a jak. A nevím … snad až si vybuduju správný postoj k tomuhle tématu. Zatím se ve mně uvelebilo jen jedno Sbohem poslané na sever. Člověku, který se ke mně vždycky stavěl jako přítel a věřím, že i nyní jím je. Moc bych se divila, kdybych od něj nedostala letos poštou přání či dárek k narozeninám, protože on je takový… jeden z nejlepších lidí, jaké jsem kdy poznala. První člověk z internetu, se kterým jsem se poznala osobně. Ale?

Náhody neexistují. Vše má svůj účel.

Uvědomuju si, že nic bych neměla brát jako samozřejmost. Co se mi dnes samozřejmé zdá, zítra samozřejmé být nemusí a pozítří to nemusí být vůbec. Dnešní večer mě přiměl v prvé řadě zapracovat na své vděčnosti. Vděčnosti za vše. Za každou drobnost.

Neumím si představit život bez toho, co mám teď. A přesto vím, že se toho v tomhle období zase hodně mění a že Vesmír má před sebou puzzle mé budoucnosti, v tlapce drží kouzelnou hůlku a při každém poklepání se obraz na ještě nesložených puzzle mění. A jak to nakonec bude? Už mi to ukaž, už to neměň, proč jsi s tím zase zatřásl, jak mám vědět, kam mám jít?

Že si mám vytvořit vlastní obraz a ten potom složit? Moudrá slova. Ale já přece nevím, jak vyjde tohle, jak se podaří tamto a co udělá tahle osoba.

Může mi někdo vysvětlit, proč se pořád, pořád, pořád tak ohlížím na ostatní? I když tohle nám vlastně vysvětloval profesor na Sociologii, jenže i s teorií v hlavě je těžké hrát tuhle hru. Je někdy obtížné stavět svoje puzzle, když každou chvíli někdo mění obraz na nich a někdo jiný třese stolem.

Aspoň jsem si v poslední době neustálých změn vypěstovala takřka dokonalou schopnost něco si představit. Nedávno jsem se při přecházení silnice přistihla při představě sebe někde úplně jinde dělající něco úplně jiného – silnější než skutečný obrazu silnice, kterou jsem takřka nevnímala. Daydreaming v praxi, pěkně nebezpečná věc, začnu se hlídat.

Jsem zvědavá, nakolik bude Vesmír nakonec schopen akceptovat další obraz, který mu pošlu já. Protože tohle je jedno z mála, co nemůžu ponechat okolnostem. Už jen ze zodpovědnosti k sobě samotné.

Jdu radši spát, Haf se ke mně přitulí v téhle nostalgicko-melancholické náladě. On se přitulí vždycky. Jsem ráda, že ho tu mám aspoň na tu jednu noc v týdnu.

Tak žijte, vážení. Dopíjím sklenku vody, na vás.